Ne vše, co cítíme, je naše. Jistě jste již slyšeli o transgeneračním traumatu. Nebo jste byli v přítomnosti člověka, který vám zlepšil či zhoršil náladu, jen svou přítomností.
Byla doba, kdy jsem jen stěží odlišovala co ke mně patří a co je druhých. Hranice jsou v těchto případech spíše tušené. Osobně mi nepomáhá nad situací příliš přemýšlet. Spíš se zamyslím, kdy nastala změna. Jestli mi přítomnost či myšlenka na nějakého člověka přitíží.
Potom si pomyslně vezmu to, co je mé, k sobě. A buď následuje úleva nebo se mi přitíží. Je to reakce těla na kterou se dá spolehnout. Rozšíření a hluboký výdech interpretuji jako úlevu. Naopak pocit stažení, pocity na zvracení nebo tíhy mi chtějí něco sdělit.
Především během práce s porodními otisky se pokouším oddělit pocity matky, které jsou pro klienty přítěží a brání jim v pozitivním vztahu k možnostem, které je nyní obklopují. Říkám tomu polštářová terapie.
Jsou lidé, kteří jsou na energie okolí citlivější a pro ně je dobré mít tuto možnost na paměti. Řešíte nebo řešili jste svoji vnímavost k emocím jiných lidí? Co vám pomáhá? Upřímně se přiznám, že nejčastěji se stahuji do samoty nebo přírody, abych znovunalezla svoji rovnováhu. Jak to máte vy?
#vysocecitlivilide #precitlivelost #emoce #empatie #energie #transgeneracnitrauma #vlivmatkynadite #transgeneracnitrauma #kraniosakralniterapie
