top of page
Vyhledat
  • Obrázek autoraSoňa Kolmanová

Terapie pro život jaký je...

Svátek práce oslavíme prací...řekl kdysi můj táta. Dnes jsou tomu tři roky, co zemřel. Byl to šokující zážitek, jelikož ještě tři týdny před tím byl v práci. Zemřel s covidem. Viděla jsem jej po probuzení z umělého spánku pár dní před jeho posledním vydechnutím. Byla jsem ráda za všechny dovednosti, které jsem se naučila na výcviku kraniosakrální biodynamiky. Byly mi oporou.


Asi se to dalo očekávat. Zprávy z nemocnice byly vyhýbavé. Jeden lékař ve výslužbě mi k tomu tenkrát řekl: "znám doktory a to jak mluví. Je to špatné. Připrav se na nejhorší." Byla to soucitná reakce. Poděkovala jsem mu.

Měla jsem v té době s tátou velmi náročný vztah. Když jej odvezli do nemocnice po týdenním léčení doma, ležela jsem v posteli a marně jsem hledala hezkou vzpomínku. Vyděsila jsem se. Nakonec se objevila. Byla staršího data. Ulevilo se mi.

Objednala jsem se ke své terapeutce na kraniosakrálně biodynamické ošetření. Bylo to náročné. Trvalo to desítky minut než se mi v koutku levého oka objevila jedna jediná slza, ale přinesla neskutečnou úlevu. Byla ryzí.


Když nám volali z nemocnice, byla sobota dopoledne. Byla jsem u rodičů v domě a na sobě jsem měla dlouhé černé šaty, které jsem si koupila, abych byla připravená na nejhorší. Máma položila telefon, sedla si na schod a řekla nám, že táta je mrtvý. Vjela do mě vlna vzteku a jak normálně nekleju, řekla jsem tři peprná slova. "Máme mu vyzvednou věci z nemocnice," dodala s pohledem upřeným kamsi do dáli. "Pojedu tam," řekla jsem. Měla jsem v sobě mnohem více energie, než obvykle. Potřebovala jsem jednat. Moc mi pomohlo, že bylo potřeba vyřídit několik praktických věcí. Dala jsem se do toho.


Vlna elánu opadla až po pohřbu, kdy jsem se mohla zhroutit na lehátko u své terapeutky a být zde jen se svými pocity. Někdo tady byl jen pro mě. Byl se mnou v mé temné díře. Nemusela jsem nic dodávat. Věděla, jak se situace vyvinula.

V posledních třech letech jsem procházela různými fázemi truchlení, smutků, vzpomínek a na závěr bych vám ráda nechala svoji nejoblíbenější. Myslím, že vystihuje něco, co jsem na svém otci obdivovala - odvahu vydat se do neznáma.


Bylo mi asi pět a půl, když jsme jeli poprvé k moři. Měli jsme žigulíka. Abychom ušetřili, jeli jsme po okresních cestách jen s povšechnou mapou. Od známých jsme věděli, že po cestě mohou být skupiny, které se specializují na okrádání bloudících turistů. Doporučovali moc nezastavovat a s nikým se nevybavovat. Jeli jsme za tmy. Právě jsem byla vzhůru. Uprostřed neosvětlené silnice se kývalo světlo. Vypadalo to podezřele. Táta zastavil s velkým předstihem a rozhodl se, že se tam vydá sám. Vystoupil z auta jen tak, jak byl. Řekl mámě, ať si sedne za volant a rychle jede dál, ať ho tady nechá. Rozběhl se sám proti neznámému světlu. Máma ani nevylezla z auta, jen přelezla řadící páku a rozjela se tak, jak říkal. Projížděli jsme kolem něj. Táta se sprintem blížil k pohyblivému zdroji světla. Objeli jsme jej. “Je tam chlap,” konstatovala máma. Ujeli jsme ještě nějakou kratší vzdálenost a máma zastavila. “No, přece ho tady nenechám!” Čekaly jsme. To už táta běžel naším směrem. Když doběhl, jen hlesl: “uvařil motor, potřebuje vodu.” Měli jsme u sebe kanystr, tak jsme mu pomohli.




16 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Stabilita

Comments


bottom of page