Doktor Sutherland, zakladatel kraniální osteopatie, která se od devadesátých let minulého století nazývá i kraniosakrální biodynamikou, vycházel ze studia osteopatie, která učí, že tvar určuje funkci. Osteopatie je analytická, západní škola, která staví na anatomii, bere do své práce poznatky z fyziky a mechaniky. Rozkládá pohyb na menší díly. Je tedy s podivem, že na základě osteopatických principů, logické úvahy a vlastní praxe došel Dr. Sutherland až do uznání léčivého potenciálu klidu.
Tělo má přirozené regenerační schopnosti a ty se nejvíce projevují v klidových stavech. Někdy jsme ovšem zahlcení a klid přestává mít hloubku a potřebnou regenerační schopnost. Možná si představujete klid jako chvíle, kdy vše ustane. Je to pouhé zdání. Kraniosakrální biodynamika používá termín dynamický klid. Kdybych to měla připodobnit, hovořila bych o stromu. Ten je z vnějšího pohledu také nečinný, ale přitom zde probíhá čilá výměna, která plní mnoho důležitých funkcí. Tyto procesy v lidském těle je možné soustředěnou pozorností navnímat při ztišení terapeuta i klienta. Je to otázkou praxe.
Někdy se hovoří o kraniosakrální biodynamice a jindy o kraniosakrální terapii. Je v tom trochu zmatek. Kraniosakrální biodynamika je pasivnější a nemá předem popsané konkrétní kroky, podle kterých se bude postupovat. Jediné, co je konstantní, je jakýsi úvod, kterému říkáme usazení, hlavní část ošetření a integrace na konci. Ošetření jsou zdánlivě pasivní, ale přitom mají hloubku. Tělo si za dobrých podmínek pomáhá rychleji. Ošetření nekončí na lehátku. Váš systém se dál pokouší o nalezení vícero zdraví i dva dny po ošetření.
